ANIMAL´S OS, zapsaný spolek

Začalo to telefonátem o vyhublé kočce na zahradě, na kterou létají mouchy. Smrdí, bojí se k ní pustit malé dítě…, no klasika. „Dá se kočka chytit? Je hodná?“ Asi je, oni se na ní bojí sahat. Navedla jsem pána, ať otestuje, zda kočka žere a dá jí i napít. Výsledek byl zavádějící, kočka nežere, ovšem testováno na granulích zapůjčených od sousedky.

Odhadovali mladé zvíře. Já čekala dle popisu starého kocoura, nekastrovaného, se selhávajícími ledvinami. Ten večer jsme spali u babičky, funkci krmiče držel jen mužský. Druhý den večer při návratu už kočka na zahradě nebyla (časem se ukázalo, že se na záhon ve svahu chodí přes den slunit). A já cynicky zadoufala, že to nešťastné zvíře, které podle všeho povezu už jen utratit, mělo tolik slušnosti, že se uklidilo kamsi do klidného kouta a tam samo umřelo. Nenavýší nám veterinární náklady bez šance na svou záchranu, nepovleču s sebou děti autem na veterinu, nespotřebuju benzín...

Další den kočka nepřišla, pršelo. A další den, když už jsem pohotovostní přepravku vyhodila z kufru, kočka se zas objevila. Vychrtlá, mazlivá, pro mne překvapivě kočka – holka. Nevím proč, ale v tomhle tragickém stavu mnohem častěji potkávám kocoury. Při „odlovu“ jsem se dozvěděla, že sousedů v okolí prý není a už si na ten záhon chodí lehat dva týdny.

Věk bych tipovala někam mezi deseti (spíš patnácti) lety a smrtí, jak se u nás říká. Druhou potíží byly zuby. Většina chyběla, na zbylých bych si mohla otevřít kamenolom. Obrovská boule zubního kamene, pod ní schované snad dvě podhnisané stoličky. Sliznice světlounce růžové, průjem zřejmě nemá, zalepený nos, ale nedivila bych se, kdyby za něj mohly ty strašlivé zuby.

Mouchy na ni létají, ale kočka nesmrdí, tedy rozhodně ne močovinou. A doma zjištěno, že žere. Ochotně. Jen prostě není schopná žrát granule. A tak jsme schystali další otočku do Prahy a moura svištěla s námi. U babičky nás mužský vysypal ze služebního auta a upaloval do práce a já si připomněla dávné začátky, kdy jsem, auta nemajíc, vozívala čtyři kočky ve dvou velkých přenoskách vlakem do Všenor na kastrace. Vybrala jsem lehkou látkovou přenosku a přemýšlela, jestli ty čtyři kočky nebyly lepší než jedna kočka a dvě děti.

Moura v přenosce nevážila skoro nic a během cesty (bus, metro, bus), nebyla, na rozdíl od potomků, skoro ani slyšet. Misi nám málem zhatila veterina: „Báro, dneska ne, je to tu našlapaný až do večera.“ „Neblbni, ta kočka je dost špatná a už jsme na cestě…“ Zabrali jsme jediný možný termín a připravili doktorku o čas na oběd.

Moura, matoucí mě tím, že vehementně žere a absencí jakýchkoliv nervových příznaků, absolvovala odběr krve a očekávané „ledvinové“ výsledky nebyly rozhodně katastrofické. Zato „hematolka“ nás dost nemile překvapila. Moura, která nafasovala od doktorky jméno Twiggy, (určitě o chlup vhodnější než naše opět nekorektní „reklama na Dachau“), měla zoufalý nedostatek krevních destiček. Ani ostatní hodnoty nebyly nic moc, ale tohle věštilo malér. V tu chvíli jsem navrhla ještě testy FIV a FeLV, neb nemá smysl pokoušet se ji kurýrovat, bude-li pozitivní, a zjistit to po měsíci neúspěšné léčby.

Testy vyšly negativní. Vzhledem k „nulové“ srážlivosti jsme s ní zacházeli jak „s malovaným vejcetem“, zubů jsme se ani nedotkli, mohla by nám vykrvácet pod rukama. Dostala léky na místě, depotní antibiotika, Kanavit (dvakrát denně domů) a kontrolu krve po týdnu.

Kontroly se už nedočkala. Po několika dnech umřela, sama, v podstatě nečekaně a do poslední chvíle žrala jak nezavřená.

Nevím, jestli byly nízké hodnoty krevních destiček způsobené tím, že sežrala myš otrávenou kumarinovým preparátem, nebo něčím úplně jiným. To už se nedozvíme.

Jsou čtyři ráno, já dopisuju její příběh, resp. jeho poslední kousek, protože její životní příběh neznám. Nevím, čí byla, u koho žila celé roky, proč ji nikdo nepostrádal… opravdu jí nikdo nepostrádal? A přemýšlím, jestli jsme se jí měli plést do závěru života. Jestli by neumřela během dvou dnů v klidu a bez boje na tom osluněném záhonu ve svahu, který si vybrala jako své každodenní stanoviště.

Jasně, pomohli jsme lidem, kterým se válelo cizí umírající zvíře na zahradě. Ale potřebovala Twiggy být v posledních svých dnech někde zavřená, musela absolvovat cestu na veterinu, odběry krve, léky…? Snad kdybychom se o ní dozvěděli o ty dva týdny dřív, něco by to ovlivnilo, ale nepřipravili jsme jí nakonec o klid, slunce a volnost? Jediné, co hraje proti téhle nehezké myšlence, je její veliký hlad a chuť k jídlu. Vzhledem k tomu, že se nemohla přiživit u koček paní sousedky na granulích a „měkkým“ v okolí zřejmě nikdo nekrmil, byla opravdu hladová a s velkou ochotou a snad i s chutí baštila konzervy, kapsičku, maso, prostě vše, co nebylo nutné kousat. O život se rvala s vehemencí, žrala, mazlila se, předla.

Jenže to dilema tady pořád je. Dožila u nás stará umírající kočka. Ale stála o to?

Chcete-li podpořit naši činnost, která zahrnuje též "dávání šancí" zvířatům, jako byla Twiggy, podívejte se, jak nám můžete konkrétně pomoci.